Jsme znechuceni politikou. Urcite prave proto nas odchod Vaclava Havla tak zasahl. Havel nebyl politikem. Nejednal z politickych duvodu, jednal z vnitrniho presvedceni. Mnohdy se mylil, ale nikdy nebyl realistou. Realista by se za normalizace nikdy nepustil do sporu s bolsevikem. Ten spor byl totiz predem prohrany, nebo se alespon takovym zdal. Ze to je jinak, a bolsevik muze zmizet jeste za naseho zivota, ze prijdou panove Reagan, Wojtyla a Gorbatchev, v to tehdy nikdo neveril. Havel, stejne jako Will Kane, vedel, ze nemuze zvitezit. Presto jednal, a zvitezil.
Nekteri lide meli pry podobny pocit kdyz odesel Albert Einstein. Pocit, ze svet nahle osamel. Albert Einstein byl, stejne jako Vaclav Havel, predevsim moralni autoritou. Ke konci sveho zivota ani jeden z nich jiz nic vyznamneho nevytvorila a nemel ani zadny primy vliv na chod sveta. Presto se svet zdal lepsim uz jen proto, ze na nem zili oni.
Vubec se zda, ze nase moderni dejiny jsou uvozovany smrti jejich symbolu. A ta ztrata prichazela zatim vzdy v okamziku, kdy se nas osud hroutil. TGM a Karel Capek pred nastupem nacistu. Jan Masaryk pri vzestupu bolsevismu, Jan Palach pri jeho znovuzrozeni. Smrt Vaclava Havla prichazi take v dobe, kdy mame pocit, ze se neco hrouti, a kdy mnozi do budoucnosti hledi s obavami, nebo alespon s nejistotou.
No comments:
Post a Comment