Jistě, obě knihy jsou do značně míry mnohoznačné a dovolují různé, často si protiřečící výklady. Bez této vlastnosti by se ostatně nikdy nemohly stát základem světových náboženství. V obou se najdou krvežíznivé pasáže, v obou se najde vyzývání k míru. (Ovšem základem Křesťanství je především Nový Zákon, a v tom se ty agresivní pasáže hledají opravdu těžko.) Také je jisté, že obě knihy byly v minulosti využívány a zneužívány mnohým způsobem.
Obě knihy jsou samozřejmě sepsané lidmi své doby a poskytují jistou vizi světa. Ve skutečnost jsou ale obrazy světa podávané Novým Zákonem a Koránem diametrálně odlišné. Tři nejzákladnější zprávy Nového Zákona jsou osobní Svoboda (svobodná vůle), Rovnost mezi lidmi a mezilidská Láska. Idea svobodné vůle, zakotvená již ve Starém Zákoně, je pravděpodobně ten největší dar, který dala židovsko-křesťanská kultura lidstvu. Rovnost v Novém Zákoně často přechází až ve zjevné upřednostňování těch nejbídnějších. Nic takového v Koránu není. Svět popsaný Koránem je svět bezpodmínečné podřízenosti, jeho společnost je nezměnitelně hierarchická. Na Lásku, odpuštění a vykoupení v Koránu není místo.
V této souvislosti je velice ilustrativní rozdílná interpretace Isaakova obětování v židovské, křesťanské a islámské tradici. Při Židy toto zastavené obětování znamená definitivní ukončení lidských obětí (někdy je vykládáno dokonce jako jakési licitování mezi Jahvem a Abrahamem - kdy Abraham nakonec zvítězí), pro Křesťany jde o předzvěst obětování Krista za lidi (tedy opak obětování lidí pro Bohy), zatímco pro Muslimy je to především oslava lidské poslušnosti Alláhovi.
Proto také Křesťanství zrodilo moderní humanismus, prostřednictvím reformace a paralelního osvícenectví. A v důsledku vedlo paradoxně ke (křesťanskému) ateismus. Islám nic takové nezrodil, protože jeho vize světa je radikálně odlišná.
Věřící lidé věří, že společnost byla formována jejich svatou knihou, že původ společných hodnot je v této knize. Nevěřící si naopak myslí, že kniha byla sepsána aby tyto hodnoty potvrdila a prosadila. Ve skutečnosti na tom ale moc nezáleží. Důležité je, že společnost je skutečně jakousi praktickou realizací svého základního mýtu, sepsaného ve svaté knize. A tak mezi základní hodnoty křesťanské společnosti patří svobodná vůle, rovnost a láska. A to i v případě, kdy společnost už svoji primární víru ztratila a stala se ateistickou. Naproti tomu mezi základní hodnoty islámské společnosti patří hierarchie a podřízenost.
Barbarské útoky muslimských mužů na ženy, v poslední době i v ulicích Evropy, jsou jen okrajově sexuálním jevem. Jde v prvé řadě o projev nadřazenosti. Cílem není ani tak sexuální uspokojení, jako potvrzení hierarchie, v tomto případě mezi muži a ženami.
Jistěže všichni věřících nejsou úplně stejní. Tvoří široké spektrum od těch, kteří svoji víru neberou moc vážně až po nebezpečné fanatiky. Ale i v tomto bodě má Islám problém. Například podíl muslimů, kteří věří, že by se odpadlictví od víry mělo trestat smrtí se pohybuje v desítkách procent. A to i mezi evropskými muslimy.
Skupinové společenské hodnoty mají nemírnou setrvačnost, jejich vývoj trvá mnoho generací, rychlá změna je nemožná. Noví obyvatelé Evropy se nezmění. Až na výjimky budou žít paralelně svůj život založený na hodnotách, se kterými přišli. V Evropě v důsledku toho vzniknou dvě, navzájem se nechápající a často nenávidějíci, komunity.
