Tudy cesta nevede

Evropská Smlouva byla již třikrát odmítnuta v referendu. Podívejme se na důvody odmítnutí:

1. Procedurální námitky: Smlouva je složitá a dlouhá. Nerozumí ji často ani právníci. Není proto divu, že ji mnoho hlasujících odmítlo jaksi "pro jistotu". Když něčemu nerozumím, je bezpečnější to odmítnout. (Jak praví klasik: Za prvé nevím, co to znamená, za druhé mne to uráží.) Ne moc inteligetni kampaň také určitě přispěla k odmítnutí. Evropané mají tendenci nedůvěřovat věcem, které jim jsou příliš urputně vnucovány. K tomu přistupuje čím dál větší strach z budoucnosti. Namísto klasického "Nevím, jestli se to zlepší když se to změní, ale vím, že se to musí amenit aby se to mohlo zlepšit." nastoupil názor "Kazda změna může jen zhoršit již tak špatnou situaci.".


2. Falecne argumenty: Vždy je snazší najít argumenty pro odmítnutí, než pro přijetí. Protestují se nemusejí shodnout, každý může nesouhlasit z jiného důvodů. Podporovatele musejí naopak mít poměrně shodně názory. Příznivci odmítnutí mají lehkou pozici. Stačí si vymyslet jakohokoliv strašáka a někteří lidé mu uvěří. Žádné protiargumenty nepomohou. Vůči složitým právnickým formulacím si obyčejný člověk nikdy není jistý, tak hlasuje pro jistotu negativně. Referendum ve Francii i v Irsku bylo silné ovlivněno falešnými argumenty. Francouzi se báli, že referendum otevře cestu "polskému instalatérovi" - polský instalatér přišel i bez referenda. Irové se báli, že Smlouva je přinutí legalizovat interupce a účastnit se válek NATO - ani jedno není pravda. Mezi falešné argumenty patří i tzv. hlasování proti vládě. Mnoho lidí nehlasuje o textu Smlouvy a chce vyjádřit svůj protest současné vládní elitě.


3. Pravdivé argumenty: Určitě množství argumentů (neřekl bych že většina) je jistě pravdivé. Problém je v různorodosti těchto argumentů, a to i v rámci jedné země. I zde je snazší sjednotit protest. Proto Smlouvě jsou standardně extrémní politická křídla. Jedni se nemíní vzdát národní identity, druzí nesouhlasí s kapitalistkym stylem sjednocování. Na úrovni státu je to ještě horší: Poláci a Irové chtěli v Ústavě zakotvit Křesťanské Hodnoty, Francouzi chtěli uzákonit laicitu státu pro celou Evropu. Liberálnější státy chtějí více volnosti (napr. v daňové politice), socialističtější chtějí více harmonizace (a to především sociálních regulaci). V takovéto situaci je možno pokračovat pouze kompromisem. Poláci se vzdají Evropských Křesťanských Kořenů, francouzi si nechají svoji laicitu pro sebe. Atd. Představitelé všech státu byli ochotni ke komromisum v první Ústavě, již méně jsou ochotni v nové Smlouvě a ochota bude klesat s každým dalším pokusem ("Když vám se nelíbil článek A, tak my budeme pozadovak změnu článku B,...). Na kompromisu se mohou dohodnout vlády, nikdy ale s ním nebude souhlasit všech 27 zemí v referendech.