...
Všichni jsme odvykli životu, všichni jsme zmrzačeni, někdo víc, někdo méně. Skutečnému „živému životu” jsme odvykli tak, že k němu občas cítíme jakýsi odpor, a proto nesnášíme, když nám ho někdo připomíná. Dospěli jsme tak daleko, že pokládáme skutečný „živý život” za námahu, skoro za službu, a všichni se v duchu shodujeme v tom, že podle knihy je to lepší. A za čím se někdy pachtíme, po čem bažíme, po čem toužíme? Sami nevíme. Kdyby se naše bláznivé tužby splnily, bylo by nám hůř. Zkuste to, dejte nám například více samostatnosti, rozvažte komukoliv z nás ruce, rozšiřte okruh jeho působnosti, uvolněte poručnictví - a my, ujišťuji vás, ihned budeme volat po návratu poručnictví!
...
Vždyť my ani nevíme, kde ten živý život hledat, jaký vlastně je a jak se nazývá. Nechte nás o samotě, bez knihy, a my se ihned zamotáme, hned budeme v koncích - nebudeme vědět, k čemu se přimknout, čeho se přidržet, co milovat a co nenávidět, co ctít a čím pohrdat. Nám je dokonce na obtíž být lidmi z masa a krve, s vlastním tělem, stydíme se za to, pokládáme to za hanbu a snažíme se být jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi. Jsme mrtvě narozeni, dávno už se nerodíme z živých otců a nacházíme v tom čím dál tím větší zahanbení. Přicházíme tomu na chuť. Brzy si vymyslíme, jak se zrodit z ideje.
...
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí
No comments:
Post a Comment