Ruský scénář

Rusko dělá to, co dělalo po celé dvacáté století. Obsah se nezměnil, trochu se změnila forma a ideologie. Jinak se scénář pořád opakuje:

1. Některá země je do jistý míry kontrolována Ruskem. Může být přímo pohlcena, kolonizovaná nebo jenom přátelská.
2. Kontrola přestává fungovat. Někdy je o lidové povstání (Maďarsko 56), často se začnou osamostatňovat místní satrapove (CSSR 1968, Afghánistán 1979). Někdy se neděje nic zvláštního, jenom Moskva začíná mít pocit, že přátelská země není dostatečně přátelská.
3. Rusko tedy, až na výjimky, nenapadá své nepřátele, ale své přátelé. Může se tedy opírat o významnou vrstvu kolaboratu a agentů, kteří již jsou na místě. (V případě útoku na nepřátele je možné takové skupiny vytvořit až po obsazení.)
4. Rusko začne hlásat, že jemu přátelské obyvatelstvo je utlačované. Dříve, když se opírali o místní bolševiky, mluvili o kontrarevoluci a záchraně socialismu. Dnes mluví hlavně o svatém právu bránit své soukmenovce. Beze změny je označování všech, skutečných či vymyšlených, oponentů, za fašisty a obviňování Západu (a hlavně USA) z podvracení. Na tom posledním argumentu ve skutečnosti je určitý díl pravdy - Evropa a Amerika jsou skutečně pro Ruský imperialismus hrozbou už svoji existencí. Ovládané národy vidí, že "jiný svět je možný".
5. Místí kolaboranti spolu s ruskými agenty vyrábějí důkazy o hrozícím nebezpečí. Žádají ruského bratra o naléhavou pomoc. Ruský bratr váha.
6. Když je terén připravený, Rusko zaútočí. Současné vyhlásí, že nepřipustí žádné vměšování do vitrnich záležitosti právě okupované země.
7. Pokud jde o revoltu proti místnímu satrapovi, Rusko podpoří jakýkoliv, i ten nejbrutálnější, zásah.
8. Je vymalováno. Země je zabraná. Pokud se brání, je uvržena do občanské války (Afghánistán, Sýrie).