Vaclav Havel - Requiescat In Pace

...z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ‚raději rudý než mrtvý‘; ...takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi napsal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit… Nepřítomnost hrdinů vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ‚radějí rudý než mrtvý‘ mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života… To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života… Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ‚obecného blaha‘ sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?
Václav Havel, Politika a svědomí, 1984


Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci.
Václav Havel, projev ke krachu estébáckého kapitalismu, Rudolfinum, 1997




Nenarodila jsem se v Česku, přesto se cítím zčásti jako Češka, hrdá Češka. Václav Havel je pro mě nadějí, že i Vietnam, moje rodná země, se jednou dočká své sametové revoluce. Je povzbuzující silou, díky které jsem se přestala bát říkat svůj názor a zároveň zůstat otevřená všem konstruktivním kritikám. Je morálním středobodem, ke kterému se můžu obrátit pokaždé, když začnu o sobě a svém okolí pochybovat. Dává mi víru, že je správné nazývat věci pravými jmény a trpělivě čekat, až nastane vytoužená změna. Že skutečně má cenu o věcech mluvit, kritizovat a bojovat. I když tu ještě není vše tak, jak by mělo, přála bych si, aby i Vietnam měl svého odvážného Václava Havla. Pane prezidente, pro mě jste neodešel, protože já potřebuju, aby se na Vás nezapomnělo.
Duong Thuy Nguyen

Skončilo tedy odcházení Václava Havla, nejspíš největšího Čecha (a dodejme, že i jednoho z nejvýznamnějších Evropanů) druhé poloviny minulého století. A nakonec první dekády století tohoto. Byť v ní už do vnitřní politiky tolik nevstupoval. Byl ale jakousi mlčenlivou zárukou a výzvou. Když už ničeho jiného, potom lidské slušnosti a cti. Což nejsou zase až tak malé hodnoty. Ač současný svět se pohybuje s oblibou v kvalitách vyšších; po bližším ohledání ovšem prázdnějších. A právě v tomto poselství lze hledat druhý díl českého eposu Václava Havla. Mnohokrát si ho ještě připomeneme. Často bez uvědomění si jeho jména a už vůbec ne funkcí. Jako kráčí světem Havlova Moc bezmocných coby manifest odporu proti útlaku, textu žijícího už nezávisle na autorovi, budeme se i my vracet k hodnotám, které tu pomáhal obnovit, ne-li vytvořit. A touto cestičkou bude k občanům, alespoň těm vnímavým k slušnosti, cti a právu, Václav Havel stále a stále přicházet.
Vladimir Kucera